Hudební rozhledy 07/14
Přísloví pravící, že jablko nepadá daleko od stromu, bývá v případě umělecky založených rodin často citované. A neznám nikoho, o kom by to platilo tak doslova jako o sopranistce Haně Jonášové. Podobou a zejména hlasem rozhodně nezapře svou matku, dlouholetou sólistku pražského Národního divadla, Janu Jonášovou. Pro řadu dětí bývá srovnávání se slavným rodičem, a nebo vůbec vědomí, že se věnuje témuž oboru, často traumatizující, ale Hana Jonášová to takto nikdy nevnímala. Její matka pro ni vždy byla a je největším vzorem, rádkyní a nejvyšší autoritou. Byla dokonce i její pedagožkou při studiu zpěvu na pražské Hudební akademii múzických umění.
A jak sama Hana Jonášová tvrdí, nepokládala to za nic divného, vždyť odmalička doma slýchala matčin zpěv
a odmalička také netoužila po žádném jiném povolání než stát se zpěvačkou. S jedinou výjimkou - před operní kariérou měl po jistou dobu přednost balet. A že se začala učit zpívat u své matky, pokládá za naprosto přirozené. Jak ale v jednom rozhlasovém pořadu prozradila, maminka Jana prý byla ostrý a přísný
pedagog a nic své dceři neodpouštěla, spíš naopak. Poskytla jí ovšem dobrý technický základ, který je pro koloraturní soprán nutný. A nejen to, také dobrý praktický příklad, protože v době, kdy (nejen svou dceru) učila na AMU, byla Jana Jonášová v plné pěvecké síle a svým žákům mohla předvést většinu repertoáru přímo na scéně. Protože Hana Jonášová patřila ještě k "předlistopadovým" absolventům HAMU, byl tento kontakt s domácí špičkovou praxí neocenitelnou pomocí. Kontakt se zahraničím nebyl zdaleka tak snadný jako dnes, kdy prostřednictvím internetu dosáhnete prakticky na jakoukoli nahrávku světových sólistů. Tehdy se nahrávky vozily z ciziny a hojně půjčovaly a kopírovaly. Pro mladou pěvkyni na začátku kariéry tak kromě matky
byly velkým vzorem především Joan Sutherland, Beverly Sills a Edita Gruberová. Tedy opravdové "operní stars". Ještě během studií na HAMU začala Hana Jonášová hostovat ve Státním divadle v Ústí nad
Labem, kde působil i její otec, dirigent, v 70. letech šéf Pražské komorní opery, posléze šéf opery a ředitel ústecké scény Petr Jonáš. Po absolutoriu zde získala první angažmá. Rolí Despiny v Mozartově opeře Così fan tutte na ústeckém jevišti zároveň absolvovala HAMU, ale nastudovala zde také Zuzanku v Mozartově Figarově svatbě, Zerlinu v Donu Giovannim, Gildu ve Verdiho Rigolettovi, Rosinu v Rossiniho Lazebníku sevillském anebo První žínku ve Dvořákově Rusalce.
Od roku 1991 se stala stálým hostem opery pražského Národního divadla, její první rolí byla Barberina v Mozartově Figarově svatbě. Po pauze z důvodu mateřské dovolené se vrátila na první scénu v této opeře již jako Zuzanka, z mozartovského repertoáru patřila k jejím nejčastěji interpretovaným rolím i První dáma v Kouzelné flétně, Fiordiligi anebo již zmíněná Despina v Così fan tutte a také Donna Elvíra v Donu Giovannim.
Velkým zážitkem pro ni bylo v roce 1999 účinkování v prvním domácím pokusu o autentické nastudování barokní opery Jeana-Philippa Rameaua Castor et Pollux na scéně Stavovského divadla v inscenaci francouzského týmu a orchestru dobových nástrojů Musica florea, kde ztvárnila trojroli Venuše, Slasti a Stínu. Kritika ji jmenovala mezi těmi, kdo měli svými pěveckými i přísně stylizovanými hereckými výkony zásluhy o úspěšnost tohoto projektu. Od roku 2002 je Hana Jonášová sólistkou Státní opery Praha. Zde se pracovně znovu potkala se svým spolužákem z HAMU, dirigentem a režisérem Vojtěchem Spurným, který po studiu flétny a klavíru na Pražské konzervatoři absolvoval na HAMU dirigování, operní režii a cembalo. V roce 2003 se stal krátce šéfem operního souboru Státní opery Praha a jeho všestranný hudební zájem i dramaturgický
rozhled přinesl do jejího repertoáru vítaná oživení. Poprvé na sebe odbornou i laickou operní obec upozornil již inscenací Purcellovy opery Dido a Aeneas, kterou nastudoval s (v opeře) debutujícím režisérem J. A. Pitínským v plzeňském Divadle J. K. Tyla a která získala řadu ocenění, mj. se stala inscenací roku 1998. O dva roky později zaujala především odbornou veřejnost jeho inscenace první dochované opery Euridice skladatele Jacopa Periho v zámeckém divadle v Litomyšli.
Ve Státní opeře Praha uvedl Spurný v sezoně 2002/2003 českou premiéru opery amerického ragtimového skladatele Scotta Joplina Treemonisha z počátku 20. století. Titulní postavu nalezené černošské dívky, kterou si vesničané zvolí za svou vůdkyni, vytvořila právě Hana Jonášová, která tak dostala na prknech Státní opery Praha svou první skutečně velkou příležitost. A rozhodně ji nepromarnila. S duchem Joplinovy hudby si pod vedením Vojtěcha Spurného velice dobře rozuměla a v režii Jaroslava Gillara a roztančené choreografii Pavla Šmoka vytvořila temperamentní, herecky přirozenou a sympatickou postavu mladé dívky, kterou kritika přijala velmi příznivě.
Repertoár Státní opery jí v prvním desetiletí nového tisíciletí přinášel řadu zajímavých úkolů. Vytvořila Bellangère v Arianě a Modrovousovi Paula Dukase, jednom z titulů tzv. "francouzského projektu", Mozartovu Donnu Elvíru rozšířila o tutéž postavu z u nás prakticky neznámého Dona Giovanniho z pera Giuseppa
Gazzanigy, zpívala hlavní roli Sáry v nové původní opeře La Roulette skladatele Zdenka Merty. A samozřejmě "tradiční" koloraturní repertoár, jaký představují již výše zmíněné postavy z ústeckého angažmá.
K jejím hudebním láskám patřila a stále patří i tzv. "stará", tedy předklasická opera a hudba. V roce 2000 zpívala jednu z titulních rolí, nymfu Scyllu, v tragické opeře o pěti dějstvích Scylla a Glaucus Jean-Marie Leclaira, který se hlásí ke slavné rameauovské tradici, a to v inscenaci uvedené na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Petera Dvorského se souborem Collegium Marianum, s nímž často účinkuje. A jednou z jejích posledních nastudovaných rolí je Amor v inscenaci Gluckovy opery Orfeus a Eurydika v roce 2013 ve Stavovském divadle, postava, která jejímu odlehčenému sopránu dokonale sedí. Po matce Janě zdědila Hana Jonášová lehký koloraturní soprán, štíhlý, pohyblivý, ne velkého objemu, ale zvukově průrazný a schopný modifikace do různých stylů a žánrů. S matkou mají téměř shodnou barvu hlasu (což platí mimochodem i o jejím verbálním projevu, v telefonu byste je možná jen těžko rozeznávali). Je to hlas vhodný jak pro mozartovský, tak i italský koloraturní repertoár, který se ale u nás hraje poměrně málo.
Po matce zdědila Hana Jonášová i většinu rolí, i když jí současný repertoár i větší konkurence nabízí role v daleko menší míře, než jak tomu bylo v době, kdy vrcholila kariéra její matky. A spolu se na operním jevišti také několikrátpotkaly. Poprvé to bylo už v tehdejším Státním divadle v Ústí, kde Hana Jonášová zpívala
Lidku v inscenaci Smetanových Dvou vdov a Jana Jonášová tam hostovala v roli Karoliny. Později se pak potkaly jako První a Druhá dáma v Mozartově Kouzelné flétně. Osobně nejvíc oceňuji její dívčí Despinu, o níž
kritika psala jako o "parádní studii prostořeké a hbité komorné", zpívanou lehkým a zvučným hlasem, na němž jiná recenze ocenila "barevnost a muzikální cit", stejně jako Mozartovu Zuzanku a rozpustilou a koketující Rosinu z Rossiniho Lazebníka sevillského. Skutečnosti, že jejich hlasy se k sobě velice dobře zvukově i barevně pojí, využily matka a dcera Jonášovy také v několika duetech, které spolu zpívají koncertně, z nichž nejpopulárnější je slavný Rossiniho Kočičí duet. Ale zpívají i řadu dalších. V roce 1994 natočily společné CD s repertoárem Dvořákových milostných písní, kde Jana Jonášová zpívá Písně milostné a Cigánské melodie, Hana pak cyklus V národním tónu na lidové texty, kde se ideálně uplatňuje její lehký dívčí soprán. A společně
nazpívaly výběr z Dvořákových Moravských dvojzpěvů, kde Hana zpívá první a Jana
druhý hlas a je to zážitek z barevně i výrazově sehrané interpretace. Na klavír je doprovází Jiří Pokorný
a celek je velmi vydařeným dílem. Jako bonus pak společně zpívají - každá jednu sloku - i píseň Když mne stará matka z Dvořákových Cigánských melodií. Téměř každý operní pěvec se věnuje kromě divadelních prken i koncertní činnosti, ale málokdo s takovou intenzitou i zaujetím jako právě Hana Jonášová.
Koncertně interpretuje jak operní, tak i písňový, oratorní a kantátový repertoár. Na koncertním pódiu se cítí jistě a bezpečně, i když jde tzv. "ze sebe", skutečnost, že posluchačům musí přiblížit obsah i hudební krásu
zpívaného textu, zaujmout je na poměrně malé ploše, bere jako vítanou výzvu. Objem její koncertní činnosti je úctyhodný, objíždí celou republiku, a nejen to. Hostuje často i v zahraničí - zpívala již ve Finsku, Dánsku, Německu, Polsku, Belgii, Lucembursku, Rakousku, Anglii, Japonsku i Hongkongu. Koncertní činnost ji spojuje s předními našimi i zahraničními orchestry a komorními tělesy, ať už je to FOK, Pražská komorní filharmonie, Virtuosi Pragensis, Státní filharmonie Brno, Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Královský orchestr
Liverpool aj. Na koncertním pódiu si plní své hudební lásky - zpívá árie z italského koloraturního repertoáru z pera skladatelů Vincenza Belliniho, Gaetana Donizettiho, Gioachina Rossiniho aj. a díla barokní a klasicistní hudby - J. S. Bacha. G. F. Händela, W. A. Mozarta, Josepha Haydna, ale i pozapomenutých autorů, které s vervou vyhledává a objevuje její dávný spolužák a kolega Vojtěch Spurný. Na repertoáru má i písně Richarda Strausse či Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Na koncertech se stále potkává se svou matkou, po níž přebrala i některý náročný sopránový repertoár - např. Variace na mozartovské téma Charlese Adama
či hravé Cvičení pro Gydli Jana Kapra, skladby, v nichž koloraturní soprán vstupuje do náročných, instrumentálně pojatých, posluchačsky přitažlivých, leč intonačně značně ošidných duetů s hudebními nástroji, např. s flétnou. A interpretuje je s velkou jistotou a muzikantskou hravostí. Jsou ale dvě oblasti, které se zatím Haně Jonášové ke škodě její i posluchačů vyhýbají. První je český operní repertoár, z něhož zpívala dosud již zmíněnou Lidku ve Smetanových Dvou vdovách, Barče v Hubičce, k jejím stěžejním rolím
patří První žínka v Rusalce. Třikrát se potkala i s tvorbou Bohuslava Martinů - jako Despinio v Řeckých pašijích, pak v sopránovém sólu ve Špalíčku a do třetice vytvořila roli Eleonory v televizní inscenaci opery Bohuslava Martinů Slzy nože v režii Jiřího Nekvasila a pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, tato inscenace získala 2. cenu na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.
A druhou oblastí je opereta, k níž každý koloraturní soprán přirozeně tíhne a která, jak sama pěvkyně přiznává, vyhovuje i její touze po živém hereckém projevu i její celoživotní lásce k tanci. V Ústí si s chutí zazpívala Kristu v Zellerově Ptáčníkovi, ale na své uplatnění v operetě stále ještě čeká. Ovšem dnes, kdy se opereta provozuje až na výjimky málo důstojným i málo profesionálním způsobem, je to spíše sen než očekávání. Jablko, které nepadlo daleko od stromu, se v případě Hany Jonášové zakutálelo správným směrem. A přestože to s jejím pěveckým uměním možná přímo nesouvisí (i když já si myslím, že ano), nedá mi, abych nezmínila ještě jednu kvalitu, která se dnes ale moc "nenosí" - Hana Jonášová zdědila po své matce i lásku a úctu k opernímu umění i k Národnímu divadlu, svého angažmá na první scéně si váží a nepokládá je za
samozřejmé. A myslím, že má Národnímu divadlu a hlavně publiku stále co nabídnout.